Prosinec 2013

Vztah s autistou?

22. prosince 2013 v 21:51
Zaujal mě hned na první pohled. Ani nevím proč. U nás ve třídě se objevil před dvěma lety. Přistěhoval se z druhého konce republiky, ale víc informací o sobě neposkytl. Seděl vždy stranou ostatních a jeho obvyklou činností bylo čtení. Nějakým neurčitým způsobem mě stále fascinoval a já se o něm toužila dozvědět co nejvíc. On však nijak sdílný nebyl. Na otázky odpovídal zdvořile, avšak obvykle stručně a jednoslovně.
Sám od sebe žádný hovor nezačínal, ani v hodinách se nehlásil, přestože odpovědi často znal - na položené otázky učiteli vždy zareagoval správně.
Trápila jsem se tím hodně dlouho. Čím víc odmítal komunikovat, tím větší silou mě to k němu táhlo. toužila jsem o něm zjistit víc, ale nevěděla jsem si rady, jak na to. Příležitost dozvědět se o něm něco bližšího se naskytla o pár měsíců později, když jsem zcela náhodně potkala jeho sestru. Nejprve jsem myslela, že ta hezká holka je jeho přítelkyně a musím přiznat, že jsem na ni hned začala žárlit. Ale přítelkyně to nebyla. Jen jeho sestra. Chopila jsem se příležitosti zjistit o něm co nejvíce a tak jsem se s ní spřátelila. A po čase mi prozradila, jak to s jejím bratrem vlastně je.

Před rokem mu byl diagnostikován autismus, konkrétně Aspergerův syndrom. Se svým okolím zřídkakdy komunikuje, nejlépe se dorozumívá se svou rodinou. Má pár přátel na internetu, se kterými je v písemném kontaktu, ale žádné vztahy jinak nevytváří, ač by toho byl schopen, a to hlavně díky špatným zkušenostem z dětství.

Šikana.

Neminula ho ani v naší třídě. Někteří spolužáci se chovali vážně hrozně. Naštěstí je to brzy přešlo - těžko říct proč.

Můj zájem o něj nepoklesl. Jsou to už dva roky, co ho znám, ale mně se nepodařilo přiblížit se k němu ani o kousek. A přitom bych si to tak strašně přála. Někdy mám pocit, že se dívá na hloučky spolužáků posmutněle, jako by se k nim chtěl přidat. Nebo se mi to zdá? Mám chuť se zvednout a jít za ním a dát se s ním do řeči.
Mám však strach, že mě odmítne.

Minulý týden jsme při biologii dostali ke zpracování projekt, který máme dělat ve dvojicích. Záměrně jsem si ho vybrala. Naše komunikace probíhá pouze mailem a pouze stručně, týká se jen zmíněného projektu. Nejsem si jistá, jestli se to někdy prolomí.

Nikdo z okolí mi nerozumí. Říkají, že autisté nejsou schopní lásky a já se trápím úplně zbytečně. Vztah s někým takovým by byl údajně ztrátou času. Já si to však nemyslím.
Proč by nemohl autista milovat? Copak žijeme v minulém století, kdy se všeobecně myslelo, že autisti nejsou schopní žádných citů a nestojí o kontakt s druhými?

Nakonec bych byla vděčná i za to, kdyby se stal mým kamarádem a já jeho kamarádkou, nemuselo by se hned jednat zrovna o vztah.
Lidem kolem sebe jsem pro smích.
A nejspíš se smějou i všichni čtenáři tohoto článku.
Možná jsem hloupá a naivní holka, co doufá v něco, co se nikdy neuskuteční. Možná, že kdybych svého spolužáka poznala blíž, zděšeně bych utíkala pryč. Ale já nepřestanu doufat, že tomu tak není.
Moc si přeju, abych jednou měla štěstí a dokázala se s ním dát do řeči a on by se se mnou zvládl bavit.

Co myslíte, je takový vztah vůbec možný?

Kdyby tu byl někdo, kdo se potýká/potýkal s podobným problémem, budu ráda, když mi napíše. Ocením jakoukoliv radu, jak v téhle situaci postupovat - nechci ho totiž případně nějak vyděsit a odradit od mojí osoby.
Ostatním se omlouvám za tento nudný výlev, muselo to ven.