Květen 2011

Duševní prohry

8. května 2011 v 22:15 | Tekoucí voda |  Error 404
Je těžké vyhrabat se z něčeho, co jste si nezavinili sami. Ale ještě těžší je vyhrabat se z něčeho, za co můžete jen a jen vy.
Chtěla bych oporu přátel, ale nemám ji.
A to jsem si možná taky zavinila sama. Je na mně až příliš vidět, že se bojím. Čeho? Přátelství? Lásky?
Jsou to pro mě hodně vzdálené pojmy, jakoby nepatřily do mého světa. Nebo si je k sobě nechci připustit. Byla bych pak moc, moc zranitelná. Ačkoliv někteří tvrdí, že bych byla zároveň i silnější.
Tak nemám ponětí, čemu věřit.
Chtěla bych se mít ráda. Klidně bych chtěla být namyšlenou blbkou. Znamenalo by to totiž, že si věřím. A lidé, co mají alespoň nějaké sebevědomí, se ve společnosti protlučou mnohem líp než ti, co se bojí každého slova, bojí se každého oslovení...
NO nic.
Všimli jste si, že na tomhle blogu ventiluju svou sebelítost?
A jenom tu?
A totálně mě to štve. Protože jestli mě někdo čte, tak si o mně musí myslet, že jsem nevyrovnaná a psychicky narušená. I když uznávám, že na tom něco pravdy bude. Jenom je těžší to přijmout, když si to myslí i někdo jiný.
A jestli mě tedy někdo čte, tak... Ať si nemyslí, že jsem jenom sebelítostnej uzlíček nervů. Protože já mám i světlejší chvilky. Ale těm není určenej tenhle blog.
Ty zas píšu jinam. A chovám se tam jinak, čtou mě stálí blogeři a chválí mě, jak jsem chytrá a tak, haha.
Zajímavé, kolik iluzí si lze o mé maličkosti udělat. Můj psaný projev je totiž poměrně slušný, nicméně když začnu mluvit, všichni se mi buďto smějí, nebo mými slovy pohrdají, neboť ještě nejsem dospělá a tak nemám žádné zkušenosti.

Nechávám se ovlivňovat, zadupávám svou osobnost, která nikdy nevynikne na povrch, protože tu vždycky budou vůdčí typy, pod jejichž područí se dostanu...
A já nejsem dost silná na to, abych se vzepřela, abych řekla dost, abych se odrazila od dna a začala žít svůj život.
V tuhle chvíli toužím po všem možném, ze všech tužeb mám panický strach, má pesimistická část osobnosti křičí, že nic z toho nikdy mít nebudu, že zůstanu vždycky stejná, nebudu schopná komunikovat a bude to horší a horší...
Pak se mě chvilku chytí naděje, já se vschopím a když to udělám, zas jsem na dně, protože jsem si opovážila uvěřit a proč já vlastně pořád doufám?
Takhle nechat běhat prsty po klávesnici, to mi nikdy nešlo. Ale přetlak pocitů mi pomáhá, chci psát a psát, Vypsat se, nechat pocity vyplavat, zkrátka se virtuálně vyzvracet, ale vím, že to bude pomáhat jen chvilku a ještě víc si uvědomuju, že mi nikdo nepomůže, že musím sama, ale jak?
A taky mi neuvěřitelně pomáhá to, že tenhle blog nezná nikdo z těch, co čtou druhý, že ho znají jen náhodní návštěvníci...
Mám potřebu se omlouvat, ačkoliv si tu můžu psát co chci, omlouvat se i přes to, že není důvod.
.
.
.
Je mi to jedno, že propadám možná z několika předmětů, mrzí mě to, ale ne kvůli mně samotné, spíš kvůli rodičům. Protože ti by se zlobili, rozrušilo by je to, mrzelo by je to...
A já, já jim musím dělat radost, protože brácha zklamal a protože už není nikdo jiný, kdo by to udělal.
Chtělo by to konec, konec toho nesmyslného sebelitování, protože se do toho bořím víc a víc, takže...
Pokusím se sebrat, a to i přesto, že si moc přeju, abych usnula a probudila se ve chvíli, kdy bude všechno jiné, kdy já budu jiná...
NIc se však nezmění, vím to, nechci to, ale nedokážu věřit a přemýšlet jinak...
Mé strachy jsou den ode dne horší, je mi špatně, klepu se, protože nestíhám přípravu do školy, chci odejít na jinou školu, méně náročnou, takovou, která by mě i bavila. Tohle nemá cenu, nemá, nemá, nemá. A na známkách mi asi přeci jen trošku záleží, ale jen trošku a to nestačí. Zrušila bych osmiletý gympl, jsem na něm nešťastná, a když ne gympl, zakázala bych rodičům rozhodovat o budoucnosti svých dětí, tak malých, tak bezradných, tak nerozhodných...
Potřebuju vypnout, jako bych snad neměla volna víc jak moji spolužáci, když mi bylo tolik špatně.
A je mi znovu zle, doufám, že to bude jenom horší, toužím po tom, aby se něco stalo, něco takového, abych měla důvod odejít ze školy, zůstat na intru a třeba se i po několika letech znovu vybrečet. Slzy mě pálí v očích, ale já se jim bráním, já přece nebrečím, neumím to, je to slabost. Navíc nenávidím, když mě někdo utěšuje. Sama utěšování nezvládám, a ještě víc nenávidím, když mě někdo začne objímat a blábolit ta stará klišé, že všechno bude fajn.
Ale každý realista nebo pesimista ví, že nikdy není nic fajn, žeštěstí si musíme zasloužit. A já jsem člověk, co pro svoje štěstí nedělá zcela nic. Normální člověk se jde projít ven, ale já sedím ve svém pokoji, čtu si a sním, nebo pročítám různé blogy. Je totiž hrozně zajímavé dostat se trošku do života někoho jiného, prožívat s někým nervozitu před prvním rande a nebo prostě jen pochopit, že jsou tu i ti, co jsou na tom podobně. Pořád si myslím, že jsem na tom nejhůř, nedokážu vidět problémy druhých, ale zoufale se o to snažím, abych si vlastně uvědomila, že jsou lidi i s horším životem, přišli o rodiče, jsou týraní...
.
.
.

Odebírám se tedy se svou pesimistickou duší do víru školních povinností.
***
Toto je článek již staršího data, nicméně teprve teď mám pocit, že se sem dokonale hodí...
A s pocity se teď nejvíce ztotožňuji.